Rodinka s malou, asi tříletou holčičkou, dosnídala. Holčička se čile vrhla ke dveřím, které vedly na terasu. Prosklenými dveřmi svítilo sluníčko a lákalo ven.
Maminka ji zastavila slovy: „Nemůžeš jít takhle ven, je tam mokro, musíš si vzít holínky. A také mikinu, je tam chladno.“
Říkala to velmi láskyplně a laskavě. Nicméně se nijak nepokusila propojit s touhou, která vedla kroky její dcerky ke dveřím. Laskavě řekla NE záměru holčičky a přednesla svou variantu řešení situace.
Holčička byla opravdu velmi učenlivá. Přišla hbitě s jiným řešením: „Já tu počkám. S tátou.“ Stejně jako její maminka se neujistila o tom, co ten druhý chce a zejména proč to chce. Kontrovala svým návrhem.
Nastalo laskavé přesvědčování, do něhož se zapojil i tatínek. Holčička byla poměrně klidná, leč vytrvalá. Úplně stejně jako její rodiče. Laskavě a klidně si trvala na svém.
Dokonale zrcadlila komunikaci svých rodičů. Vytrvale jim předváděla jejich vlastní chování, v němž chybělo jakékoliv porozumění životu uvnitř ní, té touze vyběhnout ven hned.
Náhodou jsem se tak stala pozorovatelem zřejmě nejlaskavějšího konfliktu, na jaký si dokáži vzpomenout. Nicméně to byl konflikt, v němž obě strany přicházely s argumenty na podporu vlastního názoru. Nakonec došlo k násilí. Tatínek využil své značné fyzické převahy, vzal holčičku do náruče a odnesl ji na pokoj.
—
Konflikty se rodí v rovině názorů a řešení. Dítě chce ven a rodič ho chce chránit před chladem a vlhkem změnou oblečení. Navzájem se neslyší. Jen hledají další argumenty, aby přesvědčili druhou stranu. Pokud vynecháme zásah z převahy moci, situace bude patová. A může se táhnout hodně dlouho. Dojde-li k zásahu z pozice silnějšího, dochází k ohrožení vztahu. Dítě se tak navíc učí, že ten, kdo je silnější, rozhoduje o slabším a může ho i fyzicky donutit k poslušnosti. To je podstata šikany.
Úspěšně zvládnout konfliktní situaci znamená porozumět tomu, co vede druhého k jeho jednání či názoru. Nahlas uznat jeho emocionální svět, jeho aktuální emoce a potřeby, které řídí jeho kroky.
Naslouchat, porozumět a své chápání situace si ověřit, to jsou zlatá pravidla komunikace, která směřuje k prohlubování důvěry a bezpečí ve vztazích. Možná stačilo říci: „Láká tě sluníčko? Chceš nejkratší cestou vyběhnout ven a užít si ho?“
Porozumět touze neznamená souhlasit s tím, co chce dítě udělat. Znamená to jen dát najevo, že tu touhu vnímám, rozumím jí a uznávám jí. Ta touha je život v nás. Nedává žádný smysl ho popírat. Takhle se nejen dá předejít konfliktu, ale také pečovat o vztah.
Pokud se trefím, což poznám z reakce toho druhého, mohu buď dál pokračovat ve zkoumání jeho emocionálního světa a navazování jemných nitek vztahu, nebo mohu vyjádřit to, co se děje ve mně. „Také se těším ven na to, jak si to spolu užijeme. Vidím, že je tam mokrá tráva a my všichni máme jen bačkorky nebo pantofle, které se snadno namočí. Pojďme se nejprve přezout.“
Někdy stačí vytvořit jednoduchý kontakt, kterým dám druhému najevo, že vnímám a respektuji jeho potřeby, aby byl ochoten slyšet on mě. Někdy je třeba naslouchat pozorně dál reakci na má slova a hledat vzájemné porozumění.
Slovy můžeme vytvářet tlak, byť laskavě, když v nich nezohledníme potřeby druhého člověka. Nebo se pomocí nich můžeme dotýkat života v nás a splétat tak krůček za krůčkem pevné lano zdravého vztahu, který je založen na vzájemném respektu a důvěře.
Druhá varianta má řadu výhod. Jednou z nich je i to, že tak učíme dítě respektovat samo sebe a současně jednat s plným respektem k druhým lidem. V dospělosti se tyto dovednosti učí mnohem hůře. V dětství je to přirozené a snadné. Dítě kopíruje chování svých rodičů. V tomto směru máme jako dospěláci obrovský vliv na přítomné i budoucí chování dítěte. Vnímám v tom velikou odpovědnost. Tím, jak se sami chováme, můžeme hodně získat nebo hodně ztratit.
Děti jsou pro mne těmi nejlepšími učiteli komunikace. Zejména ty maličké, které věrně zrcadlí bez předstírání.
Pro vás, kteří chcete zažít, jaké to je komunikovat s hlubokým porozuměním ze srdce, mám pozvání na workshop Nenásilné komunikace Tanec zvaný empatie.
