Slýchám, jak si lidé stěžují, že se s nimi nezachází jako s lidskými bytostmi. Chování nadřízených či jiných lidí, které takto interpretují, je pro ně zdrojem frustrace, demotivace a odporu. To zpětně frustruje nadřízené a tak se začarovaný kruh uzavírá a působí dojmem gordického uzle. Na jeho přeseknutí nepotřebujeme meč, jen začít fungovat jinak, abychom mohli dostat jiný výsledek.
To, na co si lidé stěžují, by se snad dalo nazvat nezájmem o jejich pocity a lidské potřeby. Pokud je tohle neviditelné emocionální předivo ignorováno, může si lidská bytost snadno připadat, že je degradována na neživého robota nebo otroka, který tu je, aby plnil příkazy. Tenhle pocit má velkou moc. Dokáže v mžiku vyčerpat konto důvěry a zahnat člověka do aktivního odporu nebo do pasivní rezistence.
Postoj nezájmu je psychology považován za poslední fázi konfliktu, z níž není návratu k obnovení důvěry a tedy i vztahu. Je lhostejné, zda jde o partnerský, pracovní nebo jakýkoliv jiný vztah. Dokud na sebe lidé křičí, nenávidí se, prostě dokud projevují jakýkoliv zájem o druhou lidskou bytost a o život v ní, je možnost se z konfliktu učit a vztah naopak posílit.
Jsou-li lidské potřeby v komunikaci opakovaně ignorovány, vzniká konflikt především uvnitř člověka.
Jeho vnitřní navigace se této situaci vzpouzí. Slouží nám k tomu, aby nás informovala o tom, že se naše fyzické zdraví či naše psychická pohoda dostaly do stavu ohrožení a že je třeba zajistit změnu. Pokud ji člověk nezajistí, velmi pravděpodobně začne ničit své tělo přetrvávajícím stresem.
Tvrdí se, že my, civilizovaní lidé, žijeme až 70 % času ve stresu. To je pro naši tělesnou schránku i pro naši psychiku likvidační. Naše těla jsou stavěna na to, aby unesla pouze na krátkou dobu přeladění do bojového módu, kterému říkáme stres. V tomto stavu se přestavuje celý metabolismus těla na útok či útěk, na záchranu života.
Omezují se či úplně odpojují funkce trávení, imunity jako ochrany organismu a také je limitována až zcela vyloučena možnost se učit, hledat smysluplná a funkční řešení, tvořit. V tomto stavu fungujeme doslova jako roboti řízeni pomocí dříve nahraných programů. Jedeme v automatickém režimu.
Jak z toho ven?
Opakovaně jsem zažila situace, kdy lidé chtěli přijmout více odpovědnosti a zúčastnit se rozhodovacích procesů o věcech, které měli realizovat, či se jich jinak týkali. Chtěli, aby v rozhodnutí byly zahrnuty i jejich potřeby. To by jim dalo ten vytoužený pocit, že jsou také lidmi, a s tím i chuť a vnitřní odhodlání věc udělat.
Člověk, který v takové situaci použije pouze rovinu myšlení, dojde k závěru, že to nejde. Nemůže vyhovět tomu, co chtějí všichni ostatní. Strach mu řekne, že by ho to stálo moc času a stejně by se všem nezavděčil. Tak raději rozhodne sám a je tak postaven před problém jak své řešení prodat těm, od kterých chce, aby ho realizovali.
Myšlení totiž nechápe, že existují i hlubší roviny našeho vědomí, v nichž velmi snadno nalezneme shodu a posléze i řešení, s nímž mohou žít všichni zúčastnění, aniž se dusí vnitřním konfliktem, který probleskuje navenek v podobě různých forem nespokojenosti.
Stačí se vědomě pohybovat mezi myšlením, uvědomováním si a cítěním.
Všechny tyto dovednosti máme k dispozici. Jen ty dvě poslední v naší společnosti hodně zakrněly a ochably, jako dlouhodobě nepoužívané svaly. Chceme-li je využít, je nutné začít je posilovat.
Tato investice se skutečně vyplatí. Stále ještě žasnu nad tím, jak snadná může být spolupráce v rodině, ve firmě nebo kdekoliv jinde, když si lidé dají prostor na to, aby si uvědomili sami sebe, své aktuální pocity a stav svých potřeb, a když mají o totéž zájem i u těch druhých. Je to asi takový pocit, jako když celý život žijete ve vyprahlé pustině bez stopy života a ona se najednou zazelená a vykvete. Ukáže vám tajemství skrytá hluboko pod povrchem.
Pro jednotlivce to znamená, že v sobě objevují možnosti a schopnosti, o kterých leckdy neměl ani tušení. Pokud se člověk odhodlá směřovat k vnitřní integritě, začíná se dotýkat svého skrytého potenciálu. Tvoří sám v sobě živnou půdu pro růst a rozvoj vlastní tvořivosti a svých schopností.
Fotka od Chí Nguyển Quốc Pixabay
