Tahle věta zazněla z úst mé nevidomé známé. Svěřovala se s tím, jak to má někdy mezi lidmi těžké.
Cítí se zaskočená a ohrožená, když k ní někdo náhle přistoupí, uchopí ji za paži a kamsi ji vleče.
Vyčerpává ji neustále se vymezovat a vysvětlovat, že chce něco jiného, než čeho se jí právě dostává.
Z pohledu toho druhého to může vypadat tak, že vidí nevidomou ženu postávat na chodníku a řekne si, že asi chce přejít. Tak jí převede.
Vypadá to jako dobrý skutek. V čem je zádrhel?
Nikdo z nás nemůže vědět, co právě doopravdy potřebuje ten druhý.
Přesvědčení „já vím, co je pro tebe dobré“ může být zdrojem velkých nedorozumění. Neseme si ho v sobě nejspíš z dětství, z výchovy, v níž dospělý ví lépe než dítě, co ono právě potřebuje.
Zažila jsem takovou výchovu a dodnes se vypořádávám s jejími následky. Jedním z nich je právě zmatek v tom, kde jsou hranice naší odpovědnosti a naší autonomie. Pokud je dobře vnímám, nevrhnu se na druhého ve snaze mu pomoci, aniž se nejprve optám, zda mohu být člověku nějak užitečná a jak.
V rozhodování o druhých nevnímám pomoc. Mnohem spíše snahu získat moc. Přesně tak, jak to pojmenovala má známá:
„Říkají, že chtějí pomoci, ale jdou mi po moci.“
V této horlivé snaze pomáhat postrádám respekt k druhé bytosti a také důvěru, že je schopná zvládnout svůj život, tedy činit v každém okamžiku rozhodnutí, která jsou životu prospěšná.
Pozoruji u sebe i to, že čím více se vymaňuji ze vzorců závislosti ve vztazích, které jsou typické pro mocenskou kulturu, tím méně mám tendenci „zachraňovat,“ tedy pomáhat aniž mě někdo žádá.
Když se vrátím zpět do okamžiků horlivého zachraňování, uvědomuji si, že mi to přinášelo určité uspokojení. Svým způsobem mě to posilovalo. Jako bych touto cestou skutečně pociťovala moc. Do určité míry i nad tím druhým. Na pozadí bylo totiž očekávání vděku za mou nevyžádanou pomoc. Trochu mě mrazí, když se do těch okamžiků vracím.
Jaký je rozdíl mezi „zachraňováním“ a pomocí?
Vnímám ho především v tom, že zachraňující jedná z určité naléhavosti takto jednat. Možná i proto se neptá a jedná, nebo alespoň radí. Vedou ho k tomu jeho nenaplněné potřeby. Umím si představit, že u každého mohou být jiné.
K těm mým patřila touha zažít pocit vlivu a být užitečná. Naléhavost ode mne začala odcházet, když jsem si více a více uvědomovala sama sebe, vzorce a motivy mého chování. Začala jsem své jednání vědomě měnit tak, aby moje potřeby mohly být naplněné. Při automatickém chování to tak často není. Pochopila jsem, že můj vliv se skrývá právě v uvědomování si sama sebe a ve vědomé péči o moje potřeby. S tím se pojí i respekt k potřebám druhých a ochota podpořit je v jejich uspokojování.
Čím více člověk o sobě ví, tím více jedná tak, že ho to přibližuje životní spokojenosti. Opouští činnosti, které ho nevyživují a v nichž nevidí smysl, a věnuje svůj čas i energii více těm činnostem, při nichž realizuje sebe, své kvality. Potřeba užitečnosti je pak přirozeně sycena a není třeba jít „těm slabším“ po moci.
Můžeme sílu svého vlivu využívat společně po vzájemné dohodě a ke spokojenosti všech.
Pokud vás téma moci a vlivu zajímá, doporučuji knihu Marshalla Rosenberga: Nenásilná komunikace a moc.
Foto od 1045373 z Pixabay
