Vzdorovala jsem tomu, že se mé tělo vyrovnává s lehkým nachlazením, že potřebuje pár dní v klidu. Nebylo to nic zásadního, jen jsem cítila, že není vše v pořádku. Nehodilo se mi to, můj program byl plný. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to nic není. Odmítala jsem přijmout situaci takovou, jaká skutečně byla. Tak se zhoršila natolik, abych ji už nemohla přehlédnout. Z banální virózy se velmi rychle vyvinul rozsáhlý zánět dutin a uší. Nebyla jsem schopná dělat vůbec nic, jen ležet a být.
Měla jsem najednou spoustu prostoru, abych uviděla myšlenkové vzorce, které mě řídí, které stojí za mou rezistencí, za tím odporem vůči tomu, co se právě děje.
Uvědomila jsem si, jak silně ve mně zakořenila výchova zaměřená na výkon a na následování autorit. V mém dětství nebylo rodiči a učiteli oceňováno to, že jsem, že spontánně tvořím a raduji se z toho. Tyto okamžiky byly dokonce odmítány s nevolí. Oceňované a přijímané chování spočívalo v DĚLÁNÍ toho, o čem rozhodla dospělá autorita, a to často jen způsobem, o jakém rozhodla. Pozornost byla vedena k tomu, co chce někdo jiný, abych já dělala. To bylo důležité.
Proto, když jsem se náhle úplně zastavila a nemoc mě přiměla odvolat dohodnutou práci, prožívala jsem v sobě odpor vůči této situaci. Byl to strach. Když jsem mu naslouchala, otevřel mi oči. Uvědomila jsem si, že si sama sebe nedokážu vážit, pokud nepracuji. O to větší mám pak strach, že nebudu mít hodnotu ani pro ty druhé, že mě nepřijmou a nebudou mě mezi sebe chtít.
Uviděla jsem, jak často za mým rozhodnutím stojí tento prakticky neviditelný strach. Žije se mnou od raného dětství. Asi proto zůstával tak dlouho nerozpoznán. Nezpůsoboval žádné obvyklé projevy strachu v těle, ovlivňoval jen tiše a nenápadně má rozhodnutí, jako šedá eminence v pozadí. Nikdo o ní neví, přesto vše řídí.
Uvědomění přineslo úlevu a stalo se prvním krokem ke změně toho, co už neslouží životu.
Najednou jsem jasně chápala význam slova „přijetí.“
Především si potřebuji uvědomit svůj odpor k tomu, co se děje. Pokud mám to štěstí, tak je důležité se vnitřně zastavit a dát prostor všem emocím, které vytvářejí mou rezistenci. Od emocí se dozvím, co důležitého mi právě chybí, co důležitého je skutečným motorem mého automatického chování. Tímto krokem se dosud neviditelné rozhodovací procesy vedené často strachem, bezmocí nebo hněvem, dostávají na povrch do vědomí. Podle výzkumů jednáme automaticky, tedy nevědomě, asi v 95 % případů.
Vědomí o mých skrytých procesech mi umožní nahlédnout na situaci z odstupu, můj postoj se mění. Z této roviny, kdy už nevzdoruji tomu, co je, se dokáži vědomě rozhodnout, jak jednat. Toto rozhodnutí vychází z plného kontaktu s mými hodnotami a potřebami, z vnitřního klidu, a je tedy velká šance, že mě přivede zpět ke spokojenosti.
Odpor vůči tomu, co je, odpor vůči životu jaký je, přichází tehdy, když se má očekávání liší od toho, co se děje. Tím očekáváním může být plán, co chci dnes nebo tento týden udělat. Když do toho vstoupí nemoc, hatí mé plány.
Nakonec jsem byla vděčná nemoci i sobě, protože jsem udělala další krok k vnitřní svobodě a k přirozené radosti ze života a prostého bytí.
Žít v područí vlastního nevědomého strachu je jako zavřít se do klece a předstírat, že jsem na svobodě. Je to závislost jako každá jiná. Teprve přijetím strachu se člověk posouvá ke svobodě, tedy do prostoru, kde činí volbu vědomě podle svých skutečných hodnot, nikoliv přejatých soudů a názorů. Tohle je v mém chápání skutečná svoboda. Cestu k ní vnímám jako proces prohlubování vlastního vědomí. Proces, který zřejmě nemá konec.
