„Nevím, jak reagovat, když mi šéf řekne: „Máte prapodivné názory.“ Zaskočí mě to, zraní a nevím si s tím rady,“ řekla mi jedna žena.
Soudy o chování a myšlení druhých lidí mají silný potenciál vyvolat bolest.
Probudí v nás totiž naše negativní přesvědčení o nás samých. Pokud by člověk nepochyboval sám o sobě, nijak by se ho slova nedotkla.
Proč ale kritizujeme druhé, nadto ještě tímto nejasným způsobem?
Interpretovat a soudit druhé patří k méně šťastným komunikačním návykům naší kultury. Učíme se je od narození jako poněkud nešťastný způsob, jak vyjádřit naše prožitky. Člověk tak sáhne automaticky po soudu či obvinění druhého, když se v něm objeví nespokojenost, a on si jí není dostatečně vědom, tedy nepřijímá za ní vědomě odpovědnost.
Vnitřní nepohoda vyvolaná nenaplněnými potřebami rozhýbe člověka k akci.
Je třeba najít příčinu nespokojenosti a odstranit ji. Nevědomé jednání vede k hledání „viníka“ ve vnějším světě. Vnitřní soudce v naší mysli nalezne viníka a obviní ho ve snaze zjednat nápravu.
Slova, která vyplynou z takového automatického procesu, jsou velmi často nejasná a nekonkrétní. Chování druhého bývá zveličeno, zevšeobecněno, zatemněno. Ve spojení s napětím, které kolem sebe nespokojený člověk šíří, vznikne v druhém snadno pocit viny.
Jednoduchým vodítkem jak rozpoznat manipulaci tohoto typu je uvědomit si, jestli slova v mé mysli vytváří jasnou představu, obraz, který mohu popsat vlastními slovy. Pokud ne, je důležité zastavit se a jednat dál vědomě.
Jednou z možných variant, jak zareagovat na nejasné kritické sdělení, je jednoduše požádat o vyjasnění, co těmi slovy myslí a proč mi to říká.
Požádat o konkretizaci toho, co ode mne chce a proč.
Je to jednoduchá a účinná varianta, jak přestat hrát hru na soudce a viníka, topit se v pocitu viny a přebírat odpovědnost za nespokojenost druhého. Zmatek v tom, kde jsou hranice naší osobní odpovědnosti, je podstatou manipulace a manipulovatelnosti.
Nejlepší obrana je tuhle hru prostě nehrát.
Požádám-li v klidu o vyjasnění, mohu tak pomoci i kritizujícímu člověku, aby si začal lépe uvědomovat, co se v něm děje, a proč ve skutečnosti mluví. Ne vždy nastane tato ideální situace. Pokud ten druhý nedokáže mluvit jasně a dále se mne snaží vtáhnout do svého vnitřního zmatku, mohu prostě po pravdě konstatovat, že mě mrzí, že mu nemohu pomoci, protože opravdu nevím jak.
V podobných situacích mi pomáhá neztratit pevnou půdu pod nohama metaforický příběh, který se vypráví o Buddhovi. Poradil člověku, jak se zachovat, když se někdo jiný chová neuctivě. Řekl:
„Když ti někdo dává dar a ty ho nepřijmeš, čí je ten dar?“
Koncept pana Marshalla Rosenberga Nenásilná komunikace mi poskytl užitečné nástroje k tomu, jak vyjadřovat vlastní prožitky jasně, srozumitelně a s plnou odpovědností. Přináší úlevu mě i mému okolí, protože je pro mne snazší a příjemnější se domluvit i v náročných situacích. Pro ty, kteří si chtějí prožít a vyzkoušet jak na to, je tu Základní kurz Nenásilné komunikace. I když je základní, zažíváme tam úžasné věci. Přijďte se přesvědčit.
Foto: Adina Voicu
