Pomáhej druhým, tak je to správné. To, co chtějí ti druzí (čti „rodiče“), je důležitější než to, co chceš ty.
Tato poselství jsem si odnesla z dobře míněné výchovy mých rodičů. Výsledek byl pro mě rozhodně méně než příjemný. Mít sebe na pěkném 179. místě, to nikomu na spokojenosti nepřidá. Tak se moje tělo postupně bouřilo pořád víc a hlasitěji.
Konečně jsem ho uslyšela a pochopila.
Uzrálo ve mně rozhodnutí skoncovat s automatickým ANO a začít říkat vědomé NE.
Říká se to snadno. O něco náročnější je to realizovat.
První příležitost přilétla vzápětí. Kamarádka, která bydlí asi 150 km daleko, mě pozvala na vernisáž a požádala mě současně o delší setkání. Něco ji tížilo a prahla po empatické duši, které by se mohla svěřit.
V mém těle se urodilo napětí. Začala jsem mu tedy naslouchat pozorněji, abych pochopila, co mi chce sdělit.
Ozvalo se nesmělé pípnutí: „Ta vernisáž je večer před tvým celodenním workshopem, na který se chceš pořádně vyspat a také potřebuješ čas na přípravu.“
Na to hned reagoval mnohem tvrdší hlas: „Potřebuje tě. MĚLA BYS jí vyhovět. Je to pro ni důležité.“
Přidal se i strach: „Když odmítneš, ublížíš jí. Spoléhá na tebe. Možná se pak bude na tebe zlobit, nebo s tebou dokonce přestane kamarádit.“
Vypadalo to jako neřešitelný propletenec. Jeden chtěl, abych odmítla, druhý mě naopak nabádal, abych souhlasila, třetí skoro vyhrožoval. Co s tím?
Pomohlo mi uvědomit si, že se mi každý z mých hlasů jen snaží nějak pomoci.
Jeden pečoval o mě a mé potřeby odpočinku a prostoru na přípravu. Druhý dbal na ohledy k mojí kamarádce a třetí toužil posílit její přízeň a trvalost vztahu.
Tahle jasnost mi pomohla načerpat odvahu, abych mohla říci: „Vážím si tvojí důvěry ke mně a moc mě těší pozvání na vernisáž. Koná se příští pátek, že?“
Když mi to potvrdila, tak jsem pokračovala: „Mám pak v sobotu celodenní workshop a potřebuji se na něj připravit a pořádně se vyspat. Jaké by pro tebe bylo, kdyby tě na tu vernisáž doprovodil někdo jiný a kdybychom na povídání o tom, co tě tíží, našly jiný termín?“
Malá dušička, která se ve mně schovávala, poskočila a okamžitě vyrostla, když se z druhé strany stolu ozvalo: „No to je jasné. Ono to zase tak moc nespěchá. Už se s tím potýkám pár měsíců, tak to klidně ještě nějaký pátek vydrží. Mě jen napadlo, že ta vernisáž by mohla být dobrá příležitost, kdy bychom mohly mít trochu víc času.“
Měla jsem pocit, že jsem překročila Rubikon. Byla to ale jen má zóna komfortu. Pokud mě paměť neklame, bylo to poprvé, co jsem s plným vědomým sebe a svých potřeb někomu řekla NE.
A to byl začátek konce jedný hodný holky.
Pomohl mi k tomu jeden z principů, na kterých stojí koncept Nenásilné komunikace. Je to princip rovnocennosti potřeb lidí ve vztahu.
Každý z nás je ve svém chování motivován svými potřebami a sleduje tak svou vlastní spokojenost. Pokud některé z nich přehlížím, abych se zachovala podle toho, co si myslím, že se ode mne očekává, tělo mi o tom poví. Často se v něm objeví napětí. Uspokojení z toho, že jsem vyhověla, pomohla a byla ta „hodná“ a důležitá, to obvykle na dlouho nevylepší. Automatické ANO mívá podobu pomoci a rad za každou cenu. Ve své nejmacatější podobě je to chování, které bývá druhé straně nepříjemné.
Celý příběh měl ještě pozoruhodnou dohru. Po nějaké době, kdy jsem už byla mistrem svého vědomého NE, mi kamarádka z ničeho nic řekla: „Víš, já nevím, čím to je, ale já si tě poslední dobou vážím mnohem víc než dřív.“
Potvrdilo se mi tak, že je-li člověk upřímný a dobře čitelný, mohou ho druzí lépe respektovat, protože vidí zřetelně jeho hranice.
Jak jasné jsou ty vaše?
Více o Nenásilné komunikaci se dozvíte na workshopech:
Tajemství skrytá v našich slovech
