Nedávno můj zrak upoutala jedna krátká věta. NAŠE SÍLA JE V NAŠÍ POZORNOSTI.
Hluboce mě to oslovilo. Představila jsem si, co všechno se přede mnou už objevilo od té doby, co jsem krok za krokem začala zaostřovat představu své životní vize a směřovala k ní svou pozornost. Hlavou mi probleskla i jiná souvislost.
Vždycky mě velmi silně přitahovali lidé, kteří byli trpěliví, jednali uvážlivě, k druhým promlouvali laskavě a s úctou. Cítila jsem, jak z nich doslova září obrovská klidná síla. Nenechali se nijak zásadně vyvést ze své rovnováhy, ale vždy si svým pohodovým způsobem dokázali uhájit svůj prostor. Pravdou je, že jsem jich poznala jen velmi málo. Nejvíce obdivu patří mému dědečkovi. Bohužel jsem se od něho mohla toto umění učit jen po krátký čas. Přesto se stal mým velkým vzorem.
V dospělosti se harmonická vzpomínka na dědu na nějaký čas vytratila z mojí pozornosti. Až po mnoha letech, během nichž jsem se nechala pohltit pracovním stresem, jsem ji znovu oživila. Najednou jsem úplně jasně uviděla, z čeho pramenila jeho klidná vnitřní síla.
Před očima se mi nejprve objevil výmluvný obraz mého života, kdy jsem se často snažila ze všech sil zvládat několik věcí najednou, abych všechno stihla. „Je toho moc. Kde na to všechno mám vzít čas?“ Tyto a podobné výroky mě věrně provázely po mnoho let a „multitasking“ spolehlivě přivolával do mého života rozladění, únavu a nervozitu.
Vedle toho se otevřel jasný pohled na pokojné pohyby muže, který vše, co dělal, prováděl s klidným soustředěním. Stejnou pozornost, s jakou se věnoval svým zákazníkům, věnoval i povídání o mých dětských zájmech a starostech, nebo třeba roubování stromů a sázení květin. Svým klientům utkvěl hluboko v mysli. Ještě mnoho let po jeho smrti vzpomínali na jeho vlídnost a laskavost.
A tajemství se najednou rozzářilo v celé své kráse.
Kouzlo se ukrývá v zaměření pozornosti vždy jen jediným směrem, v soustředění energie na to, co právě dělám.
V tom se skrývá skutečná síla, která přináší radost z konání a klid do života. Také se tomu říká žít v přítomnosti.
Zdánlivě to ani jinak nejde. Minulost už mám za sebou a budoucnost mě teprve čeká. Jenže moje mysl se dokáže toulat krajinou minulosti i budoucnosti, aniž to často postřehnu. A tak se stane, že můžu zcela mechanicky třeba vařit večeři a myslet při tom na to, co se dělo v práci a bleskově přeskakovat k tomu, kam vyrazíme na víkend.
Návyk udělat co nejvíce věcí v rekordním čase se dokáže nenápadně vplížit a potichu vytvářet pěknou paseku v celém životě. Zcela automaticky začnu pak třepit svou energii do více směrů. Rozprskne se jako prskavka bez valného užitku. Zbude jen trocha palčivého dýmu a ohořelý drátek.
O co hmatatelnější je výsledek, když zaměřím svou pozornost skutečně jen na jedinou věc? Je to, jako bych svou energii soustředila do jediného laserového paprsku, kterým je možné třeba vyléčit během krátké chvíle zelený zákal.
Víření myšlenek a rozruch, který v hlavě vyvolávají, se projevuje i v tom, jak dobře si porozumím s druhými lidmi. Slova totiž jen odrážejí to, co se děje v mojí mysli. Pokud se překotně snažím o více věcí naráz, jak jasně a jednoznačně asi dokážu formulovat ten chaos, co mám díky „multitaskingu“ v hlavě?
Druhá věc je, jak dobře a trpělivě mohu naslouchat, když se mi v hlavě dere jedna myšlenka přes druhou? A tak vzájemná nedorozumění ještě ukrádají ze zbytků roztříštěné energie.
Uvidět a uvědomit si kouzlo soustředěné pozornosti, porozumět tomu, kde se rodí vnitřní klid a životní harmonie, představovaly jen první krok.
O něčem vědět a dělat to jsou totiž dvě naprosto různé věci.
Dědečka jsem se už nemohla zeptat, co mu pomohlo kouzlit s pozorností, tak jsem se ptala alespoň sama sebe:
„Jak vypadá obrázek toho, k čemu směřuji?
K čemu důležitému potřebuji zaměřovat svou pozornost a energii, abych mohla získat výsledek, jaký chci?
Jak důležité je pro mne to, co se mi právě nabízí?“
Několik jednoduchých otázek mi pomohlo oživit postupně celé kouzlo. Ptám se sama sebe pořád. Vnitřní klid a životní harmonie tvoří důležité hodnoty, o které chci neustále pečovat, aby mi neuschly jako květina na poušti. Už dobře vím, že to, k čemu směřuji vytrvale svou pozornost, to vzkvétá. Vzpomínky na mého dědečka mi to vlídně a laskavě připomínají. Byl zahradník a jmenoval se Chrpa.
