Na základní i střední škole jsem měla nálepku PREMIANTKA. Bylo to trochu nezasloužené. Měla jsem v sobě velkou touhu poznávat svět, zejména to, jak funguje příroda a jak fungujeme my lidé. Učivo z předmětů, které alespoň z části naplňovaly tuto mou touhu, jsem do sebe nasávala jako houba. Pak tu ovšem bylo učivo, které mi připomínalo spíše telefonní seznam. Naučit se ho nazpaměť mi nedávalo žádný smysl. Přesto jsem i v těchto předmětech, měla nejhůře dvojku, i když mé reálné znalosti bych upřímně ohodnotila nejlépe čtyřkou.
Jak je to možné?
Svou roli v tom sehrálo, že jsem v dětství rozvíjela svůj talent načítat si strategie chování dospělých a jejich emoce. Byl to ochranný mechanismus. Na střední škole jsem dosáhla mistrovství. Dokázala jsem s vysokou přesností odhadnout, kdy budu zkoušená a z čeho. Získat nálepku premianta bylo proto velmi snadné.
Když si člověk příliš věří, obvykle narazí. Stalo se. Narazila jsem v dějepise. Způsob, jakým byl podáván, byl pro mě nestravitelný. Jména a data. Podstata lidského chování, která je v dějinách lidstva zakódovaná, zapadla do změti jmen a čísel. Proto, když jsem byla neočekávaně vyvolaná, nevěděla jsem jediný údaj, na který se mě profesorka ptala a který byl důležitý pro zachování jména premiantky. Sice jsem mluvila, ale neřekla jsem jedinou konkrétní informaci. Profesorka můj výkon ohodnotila slovy: „No v podstatě zaznělo všechno. Byly tam jen nějaké drobnosti. Tak 1-.“ Třída zašuměla a já si v šoku sedla zpátky do lavice. Nečekala jsem nic lepšího než 4.
Překvapením nebyl ještě konec. Další na řadě byl spolužák, který měl na čele nalepenou nálepku LEMPL A ČTYŘKAŘ. On se na rozdíl ode mne učil a věděl téměř všechno. Byly tam jen drobné nesrovnalosti. Úplně v pohodě to stačilo na „1.“ Profesorka ocenila jeho výkon slovy: „Dneska to bylo o něco lepší než obvykle. Vidíš, když se snažíš, tak je to lepší. Za tři.“ Ve třídě to zahučelo podruhé. Můj šok se prohloubil.
Když hodina skončila, tak jsme vzrušeně debatovali o jednání profesorky. Bylo to pro nás nesmyslné a naprosto nefér. Moje důvěra v kompetentnost této ženy byla nenávratně pryč. Život mi opět nedával smysl.
Zpětně si uvědomuji, že tenhle příklad dokonale ilustruje to, jak jsme se naučili fungovat.
Soudíme a hodnotíme. Mysl má tendenci ulpívat na těchto hodnoceních a zaměňovat je za realitu.
Když dostatečně ulpíme, tak naše interpretace nějakého minulého okamžiku vytvoří hustý filtr v přítomnosti. Skrze tento filtr nevidíme to, co se skutečně děje. Proto naším vnitřním postojem a jednáním znovu a znovu reprodukujeme minulost a tvoříme si z ní budoucnost.
Velmi snadno tak dospějeme k závěru, že „TEN DRUHÝ JE TAKOVÝ, JAK HO SOUDÍME.“ V tomto soudu je nenápadně skryto, že takový byl vždycky, takový je a vždycky bude. Říká se tomu STATICKÉ MYŠLENÍ. Touto cestou se oddělujeme od života i od reality. Žijeme v iluzi a pak si často stěžujeme na TY DRUHÉ.
V téhle situaci jsem byla jako pozorovatel mentálního šílenství někoho jiného. Od té doby, co jsem si dala vše do souvislostí, je tenhle příklad pro mě připomínačem toho, jak je důležité ZACHOVÁVAT BDĚLOST a nenechat se vtáhnout do bažiny soudů. Neznamená to nesoudit, ale být si vědoma, že soudím a dopřát si čas na to, ponořit se do hloubky za mé soudy a OBJEVIT TAM SAMA SEBE, svou ztracenou sílu a vědomí. Skrývá se za nimi život, který jsem někdy v minulosti zatlačila do nevědomí.
TO POTLAČENÉ, OPUŠTĚNÉ A IGNOROVANÉ SE TAKTO PŘIPOMÍNÁ.
Je to pro mne cesta k OBNOVENÍ VNITŘNÍ SVOBODY A SÍLY.
Foto: StockSnap Pixabay
