Jaro je tady. Šedohnědá barva lesů je najednou oživena kvetoucími podléškami, plicníky, dymnivkami, sněženkami a dalšími kvítky.
Člověk vstoupí do lesa a je ohromen tou změnou: „Jé, podívej, kolik toho tu je. No to je paráda. Ty barvy! Fantastické! Vidíš to taky? A támhle taky. A kolik jich tam je. To je prostě ÚÚÚÚŽASNÉÉÉÉÉ….“
Moje mysl hbitě zachytila změnu a přináší svá hodnocení. Je velmi dobře trénovaná posuzovat. Dívá se na svět a třídí to, co zachytí, na dobré a špatné. K hodnocení používá slova, která jsou emočně šťavnatá.
I když jde tentokrát o pozitivní emoce, je jich najednou tak moc, že to téměř nejde unést. Uvnitř je nutkavost sdílet, podělit se o krásu zážitku. Hlava a hrudník jsou přeplněné energií. Cyklus myšlenka-emoce-myšlenka proběhne během chvilky mnohokrát a energie se cyklí a množí v této části těla.
Na první pohled se může zdát, že tohle je ta správná cesta, jak si užívat život. Je to tak ale doopravdy?
Zastavila jsem tu virtuální hru myšlenek v mé hlavě a prostě jen POZOROVALA.
Stojím a dívám se na fialové květy podléšek. Mlčím, dýchám, vnímám to, co vidím. Postupně začínám DOOPRAVDY VIDĚT, co to kolem mne je. Tím, že mysl ztichla, utišila se i emoční bouře. Nořím se do prožitku zcela jiného druhu, prožitku, který je velmi hluboký. Je to jako když se vše zastaví, barvy se rozjasní, tvary jsou zřetelnější, zvuky čistší a odlišitelné jeden od druhého. Uvědomuji si velké množství detailů, které byly před tím neviditelné. Jsou zasazené do kontextu celku. Stojím uprostřed nekonečné hojnosti života.
Takhle chutná PŘÍTOMNOST. Vnímám život nejen kolem mne, ale doslova v každé buňce těla. Zažívám HLOUBKU PROŽITKU CELISTVOSTI a PROPOJENÍ se sebou a přírodou kolem mne. Je v tom hluboký klid, naplnění, vyživení, tvořivost i radost. Je tam všechno. Zajímavé je, že v tomhle spočinutí není žádná nutkavost chrlit slova. Je to velmi vyživující a oživující. Energie hloubky sytí buňky a nesnaží se utéct z těla ven.
Jaro mi přineslo příležitost zažít i mimo mezilidské interakce rozdíl mezi tím, když situaci POSUZUJI/HODNOTÍM, nebo když jí POZORUJI.
Během krátké chvíle jsem si uvědomila kolik si vytvářím emoční zátěže (i když tentokrát šlo o pozitivní emoce), když nechám hlavu HODNOTIT. Ve zlomku vteřiny jsem se ocitla zahalená do závoje mnoha emocí. Moje vnímání toho, co je kolem mne, bylo zastřené nadšením a dosti nejasné. Měla jsem spíše DOJMY o tom, co je kolem než JASNO. Bylo obtížné tuhle energetickou nálož prostě prožít, bylo toho moc naráz. Energie se tlačila ven.
POZOROVÁNÍ mi poskytlo také prožitky, jen měly zcela jinou povahu. Měla jsem přirozeně kontakt s POTŘEBAMI, zažívala jsem HLOUBKU, která mě KOTVILA a spojovala s okolím. Stála jsem nohama pevně na zemi a současně jsem prožívala jasně a zřetelně jednotu a propojení se sebou i okolím. Stejně silné a jasné bylo i mé vnímání okolí.
Bylo to jako pohybovat se mezi dvěma světy. Virtuálním světem mentálních konceptů v mé hlavě, z něhož odkapávají emoce, a světem barev, forem, zvuků, tvarů, pohybů, který je všude kolem a jehož jsem součástí.
Tahle jednoduchá zkušenost mi zviditelnila, proč je pro nás tak snadné minout jeden druhého a topit se v neporozuměních a konfliktech. Stačí ztratit na chvíli BDĚLOST a dovolit automatu, aby využíval nástroj MYSLI k tvorbě vzdušných zámků. Je to zvláštní hra soudů a domněnek, kterou na této planetě hrajeme. Bohužel má často dost nepříjemné důsledky.
Tenhle jarní zážitek ve mně posiluje odhodlání rozvíjet dál schopnost ODLIŠOVAT virtualitu myšlenek od POZOROVÁNÍ. Je zcela zřejmé, jak moc POZOROVÁNÍ usnadňuje ORIENTACI v krajině mezilidských vztahů.
https://www.kurzweilova.cz/akce/zakladni-kurz-nenasilne-komunikace
