Přistoupila jsem k okénku pokladny na nádraží, které bylo otevřené. Za skleněnou bariérou seděla paní a věnovala se počítání drobných mincí a jejich rovnání do komínků. Znejistěla jsem a optala jsem se, zda si u ní mohu koupit jízdenku.
Pootočila hlavu, pohlédla na mně levým okem, pohnula rty, otočila se zpět a dál se cele věnovala počítání mincí. Na nádraží byl hluk a skleněná stěna mezi námi velmi účinně izolovala zvuk, který paní vydala. Netušila jsem, co řekla. Řeč jejího těla mluvila velmi jasně: „Teď se věnuji počítání drobných.“
Optala jsem se znovu a dodala jsem, že jsem ji neslyšela. Znovu se na malý okamžik pootočila a opět pohnula rty. Pak se dál věnovala tvorbě komínků. Protože jsem ji nerozuměla ani tentokrát optala jsem se potřetí.
Paní zvýšila hlas, takže jsem zaslechla: „Povídejte, kam to bude?“ A zase otočila hlavu i tělo k mincím. Tak jsem tedy přes skleněnou přepážku do zátylku té paní vyslovila cílovou stanici. Paní mi vydala jízdenku a dál se nerušeně věnovala tvorbě komínků.
Vůbec jsem se v této komunikaci necítila příjemně. Měla jsem v sobě chaos. Mátl mě nesoulad mezi slovy a řečí těla. Neverbální komunikace nám prý přináší přes 90 % sdělované informace. Řekla bych, že to tak nějak bude. Protože jsem z počátku neslyšela a paní byla ke mně otočena téměř zády, domnívala jsem se, že se mi nemůže věnovat. Chyběla mi její pozornost, kontakt s jejím obličejem a její pohled.
Uvědomila jsem si, jak je pro mne důležité mít kontakt s člověkem, s nímž hovořím. Potřebuji mít podle čeho poznat, že mi věnuje svou pozornost a že ho neruším z jiné činnosti. Abych se cítila v rozhovoru příjemně, potřebuji, aby obě strany dělaly jen jednu věc naráz, aby si navzájem naslouchaly věnovaly si pozornost.
Vybavilo se mi, jak je pro mne nepříjemné, když pracuji se skupinou a mluví více lidí naráz. Vždy je prosím, aby mluvil jen jeden. Mám zájem se plně věnovat tomu, co říká. Ten zájem o druhého, plná pozornost a naslouchání pro mne představují důležité pilíře důvěry ve vztahu.
